ZŠ a MŠ Náklo
Tak jako každé ráno beruška Karolínka vstala z postele a hned si to zamířila k zrcadlu. Pokaždé se nemohla dočkat, až se na sebe podívá a pomyslí si, jak je krásná.
„Ach, to jsem krásná! Ty zářivé vlasy, ty modré oči, ve kterých se kdejaký beruščí mládenec ztratí! Jak já závidím všem okolo, že se na mě mohou neustále dívat.“
Beruška si důkladně učesala vlasy, namalovala rty, vzala si sukýnku a vyrazila ven. Těšila se, jak bude míjet kobylku za kobylkou, cvrčka za cvrčkem a jak na ní všichni budou viset pohledem.
Beruška se však spletla, už dávno si ji nikdo příliš nevšímal, a navíc se o ní povídalo, jak moc je pyšná.
Maminka s tatínkem z ní byli nešťastní. „Karolínko, nedívej se pořád jen na sebe a všímej si okolí. Pozoruj přírodu, poslouchej ostatní berušky, kobylky a vůbec všechny příslušníky hmyzí říše.“ kladli jí na srdce rodiče.
Beruška však neposlouchala dobře míněné rady a dál si myslela, že jí ke štěstí stačí její krása. A tak jí časem zbyla opravdu jen ta krása. Krásná byla, to ano, ale chyběli jí kamarádi. Všechny ty berušky, které měly jiný počet teček, než se dle Karolínky na berušku sluší a patří, všichni ti motýli, kterým se posmívala, že vznikli z ošklivé housenky, ji přestali mít rádi.
Jednoho dne, když se na sebe opět pyšně koukala do zrcadla, zjistila, že už svou krásu nevidí tak jasně. Ve svém odrazu viděla jen smutnou berušku, která je na světě dočista sama. Chyběl ji totiž úsměv, ta nekrásnější ozdoba. Rozhodla se, že to změní.
Začala pomalými krůčky, do svého slovníku zařadila slova jako „děkuji“ a „prosím“ a ptala se ostatních, s čím jim může pomoct. Dokonce se každý víkend nabídla staré paní Kobylkové, co bydlela hned vedle, že jí zaletí pro nákup. Beruška Karolínka zahodila svou pýchu, získala přátele a brzy se jí na tváři opět objevil spokojený úsměv.
Když zoologická zahrada konečně otevřela brány pro své návštěvníky, mohla se pochlubit mnoha novými přírůstky. A některé byly skutečně vzácností, jako třeba zebří mládě.
Jako každé dítko se měla malá zebra náramně k světu, překypovala energií a občas i své rodiče pozlobila. Vybírala v jídle, chodila kam neměla apod.
Jednou toho bylo asi na její maminku už příliš, protože zlostně vyprskla:
„Kdyby jsi nebyla pruhovaná, tak ti pořádně naplácám, až bys měla pruhy fialové.“
Malá zebra se urazila a mamince nehezky odfrkla:
„Já nezlobím! A než mít fialové pruhy, to budu raději bez pruhů!“ A pak naštvaně odcválala do výběhu.
V noci se jí pak zdál zvláštní sen. V něm se ráno probudila a byla celá bílá. Všechny její černé pruhy zmizely. Nezůstal ani jediný maličký proužeček.
Se slzama jako hrachy běžela za rodiči a vzlykala: „Maminko, tatínku, podívejte, co se mi stalo! Já jsem asi nemocná.“
Rodiče koukali s otevřenými tlamami a několikrát zamrkali, jako by věřili, že se jim to jenom zdá. A jakmile se probudí, bude před nimi zase stát jejich krásná pruhovaná dcerka.
Tatínek si odkašlal a snažil se promluvit klidným hlasem:
„Poprosíme o pomoc naši ošetřovatelku Janičku, až nás příjde nakrmit.“
Jenže paní ošetřovatelka koukala stejně vyjeveně jako zebří rodiče. Vůbec si nevěděla rady, a tak zavolala pana ředitele s panem veterinářem, aby se na zebru podívali.
Pan ředitel i zvířecí doktor zebru důkladně prohlédli, udělali četná vyšetření. Nad výsledky překvapeně kroutili hlavami, pořád si cosi šeptali a o něčem se radili.
Pan doktor se podrbal na hlavě a pak zebře a jejím rodičům povídá:
„Je to zvláštní, ale výsledky jsou v pořádku. Zebra je zdravá jako řípa. Zdá se, že jí nic neschází. Tedy až na ty pruhy, pochopitelně. Prostě z ní máme najednou albína. Což je veliká vzácnost!“
Rodiče vážně pokývali hlavami, jako že rozumí. Sice se jim dvakrát nelíbilo, že mají bílé dítě, ale důležité je, že nešlo o žádnou vážnou nemoc.
Jenže malá zebra z toho moudrá vůbec nebyla. Slovo albín neznala. Ale před panem doktorem a panem ředitelem se styděla, a tak si netroufla zeptat, co vlastně znamená. Ale jedno věděla jistě: to slovíčko se jí pranic nelíbilo!
V zoologické zahradě se i mezi zvířátky zprávy šíří rychle. O to se postarali papoušci a opičky, a tak už brzy celá zahrada věděla o zebřím albínovi.
Všichni se zachovali bezvadně, nikdo se jí nesmál a naopak každý chtěl pomoci. Takoví šimpanzi jsou opravdu velice šikovní, zvládají spoustu věcí, a tak nabídli, že zebře pruhy namalují. Nedopadlo to však úplně podle jejich představ. Rodiče malé zebry na to hleděli vyděšeně a malá zebra si dokonce myslela, že je to katastrofa! Každý pruh vypadal jinak, některý byl dlouhý, jiný krátký, některé vypadaly jako vlnky, jiné spíše vypadaly jako kruhy. Zebra se běžela rychle schovat, aby ji nikdo neviděl. A modlila se za déšť, aby jí tu příšernost rychle smyl.
Bohužel jaro bylo toho roku suché, a tak se deštíku dočkala až za několika týdnů.
Zebra se opět trápila, přestalo jí chutnat a nejevila vůbec zájem o skotačení. A to už je co říct!
A tak pan ředitel s panem doktorem a ošetřovatelkou Janičkou dali zase hlavy dohromady, aby vymysleli plán, jak potěšit malou zebru.
Nakonec paní Janička radostně vykřikla:
„Já už to asi mám! Jedna moje kamarádka je moc šikovná švadlena. Šije dokonce kostýmy pro divadlo. Sice oblek pro žádné zvíře dosud nedělala. Ale pane řediteli, kdybyste mi dovolil to s ní domluvit, mohla by vzít malé zebře míry a třeba by pro ni dokázala ušít pruhované pyžamo.“
Pan ředitel ředitel se dlouho nerozmýšlel. Usmál se a prohlásil:
„Ale co, zkusit se má všechno. Hlavně když to naší zebře zvedne náladu!“
Navíc pan doktor také souhlasil. A bylo rozhodnuto!
A tak jednoho slunečného rána měla zebří rodinka speciální návštěvu. Přišla za nimi paní švadlena Věrka, aby vzala malé zebře míry na ušití pruhovaného pyžámka.
Malá zebra byla nejdříve nedůvěřivá, nechtěla se nechat změřit. Ale rodiče ji přesvědčili, aby dala švadlence Věrce šanci.
Když pak uviděla výsledek její práce, byla naprosto uchvácená! Pyžámko bylo krásné, přesně jako kdysi její srst. A tak neváhala a hned si ho oblékla. A nutno říci, že jí padlo jako ulité. Paní Věrka byla opravdu šikovná, jako by šila oblečky pro zvířátka každý den.
Jenže malá zebra se neradovala dlouho. Jak rostla, pyžámko se začalo srážet a brzy jí bylo malé. Všude jí řezalo a stahovalo, připadala si v něm směšně.
Večer ulehla celá utrápená a doufala, že rodiče požádají paní Janičku, aby zařídila další návštěvu šikovné švadlenky, co by jí ušila větší pyžamo.
Druhého dne se zebra probudila a zjistila, že na sobě žádné pyžamo nemá. Ale také nebyla bílá. Naopak měla zase svoji původní srst, krásně pruhovanou, černobílou!
Zmateně zamžourala, ale pak si radostně zařehtala. To byl jenom sen!
Vyběhla pozdravit své rodiče a volala:
„Tatínku, maminko, já mám zase svoje pruhy!“
Rodiče na ni chvíli nechápavě mžourali. Ale malá zebra se nenechala odradit a dodala:
„Já měla zvláštní sen. Zdálo se mi, že jsem přišla o své pruhy. To bylo hrozné. Slibuji, že už nebudu říkat ošklivé věci a budu vás poslouchat!“
Rodiče spokojeně přikývli a pak táta prohlásil:
„To máme z tebe radost. Pojďme se teď společně najíst, paní Janička nám donesla snídani.“
Mraveneček Lojza ten den nemohl dospat. Byla totiž sobota, a to znamenalo jediné – v osm se rozezvoní zvonek a za dveřmi bude stát jeho kamarád Pepík v plné polní připraven na nové lesní dobrodružství. Dnes se však těšil ještě o něco víc, protože chtěl kamarádovi ukázat koloběžku, kterou mu tatínek vyrobil.
„Pojď si dát něco k snědku, ať máš na to běhání po lese dost sil.“ zvolala maminka.
Lojza si sedl ke stolu schroustal pár malin a dva cvrčky, když v tom se ozval vytoužený zvuk.
„Crrrrr“, „Pepík už je tady!“ vyskočil Lojza ze židle a běžel ke dveřím mraveniště, aby svého kamaráda uvítal.
„Na oběd buď doma, Lojzíku“, zvolala maminka, „a pamatuj – s koloběžkou jen do Mechového lesíku!“
Poslední maminčinu větu však Lojzík už jen těžko vnímal.
„To koukáš, co? To mi postavil tatínek!“ řekl s neskrývanou hrdostí Lojza.
„Tak ta je parádní!“
„Tak pojď, ukážu ti, jak to jezdí!“
„Fíha! A to můžeš? Jezdit na koloběžce lesem?“
„Říkali, že mám jezdit jen do Mechového lesíku, abych když tak spadl do měkkýho. Ale co bys, Pepíku, řekl na Kořenové údolí?“
Pepa vykulil oči.
„Neboj, už to ovládám perfektně! Tak naskoč.“
Pepa byl vpředu a Lojza, protože byl o něco větší, vzadu. Z kopce to pěkně rozjeli a na rovince se střídali v odstrkování. Kořenové údolí už bylo blízko.
„A neupadnou ji kolečka, Lojzo?“ znejistěl Pepa.
„Vždyť ji stavěl tatínek, ta vydrží všechno!“ řekl přesvědčivě Lojza, když dorazili do cíle.
„Teď slez, sjedu dolů sám, chci zkusit, jak nejrychleji to pojede! Pak vyběhnu zpátky nahoru a na řadě budeš ty.“ řekl Lojza.
Byla to fuška, aby se vyhnul větším kořenům a všem šiškám v cestě, ale zvládl to.
„No dívej, nic to nebylo! Jen musíš pevně držet řídítka.“ přispěchal Lojza k Pepíkovi a podal mu koloběžku.
Pepa měl trochu stáhnutý žaludek. Moc se mu do toho nechtělo, ale když to zvládnul Lojza, tak to musí zvládnout taky. Je už přece velký mravenčí kluk!
Nastoupil na koloběžku a odrazil se. Prvním pár kořenům se vyhnul, ale asi v půlce kopce zavadil předním kolem o šišku. Ta se zasekla do kola a po pár otočeních se kolečko utrhlo.
„Aaa!“ volal vyděšeně Pepa a chvíli na to se už válel na zemi.
„Pepo, jsi celej?“ přispěchal Lojza vyděšeně ke kamarádovi.
„No celej asi jo, ale koloběžka se rozbila a mě trochu bolí ruka.“
„Musíme domů,“ rozhodl Lojza. Vzal rozbitou koloběžku do podpaží a kamarádovi pomohl na nohy.
Lojzíkova maminka zrovna trhala kytičky na zahradě, když spatřila Lojzu s Pepou, jak smutně nesou rozbitou koloběžku.
„Kluci, co jste zase vyváděli? řekla ustaraně maminka. „To je ta koloběžka, co ti vyrobil tatínek? Kolečko by Vám ale určitě v Mechovém lesíku neupadlo. A ruka by tě, Pepíku, taky nebolela.“ pronesla maminka, když kromě upadlého kolečka spatřila, jak se Pepík drží s bolestí v tváři za loket.
„Byli jsme v Kořenovém údolí.“ přiznal provinile Lojza.
„Vy kluci mravenčí… No, Pepíku, vezmeme tě k doktorovi a mamince s tatínkem pošleme zprávu po vážce pošťačce, aby o tebe neměli starost.“
A tak měl Pepa 5 týdnů ruku v sádře. Lojza sice přišel o svou nejmilejší hračku, ale hlavně byl rád, že celý karambol skončil jen sádrou na ruce kamaráda. A tak ho chodil navštěvovat, nosil mu maliny z lesa a na koloběžku si za čas už ani nevzpomněl.
Sedlák měl kozu a ta byla tuze mlsná. Jednoho dne ji vedla selka na pastvu. Když přišla domu, ptal se sedlák kozy: „Nu, kozičko, jak jsi se napásla?“
„Tak, kozičko, jak jsi se napásla?“
„Co, napásla. Nic jsem se nenapásla. Selka seděla se mnou na suché mezi a já nic nedostala. Mám hlad.“
Sedlák šel za selkou a pořádně jí vynadal, že kozu nenechala napást.
Druhý den šla s kozou dcera a na nejtučnější pastvu ji vedla, aby jen nenaříkala, že má zase hlad. Večer spolu přišly domu a sedlák se ptal: „Nu, kozičko, jak jsi se napásla dnes?“
„Co napásla. Míň než včera, holka si hrála a já byla na suché mezi. Mám ještě větší hlad.“
Sedlák šel a dceři vynadal víc než své ženě.
Třetí den vzal sedlák kozu a vedl ji sám na nejlepší pastvu jakou znal, aby si koza pochutnala. Když s ní přišel domu, povídá: „Tak co, kozičko, dnes jsi se konečně hodně napásla?“
„Ale co napásla. Nedal jsi mi taky žádné dobroty, mám hlad.“
„I ty bezedná potvoro mlsná, tak ty tak. Počkej, já ti dám dobroty,“ rozzlobil se sedlák, vzal hůl a chtěl kozu pořádně potrestat. Koza se bránila tak, že jí jen půl hřbetu odřel, a potom ji vyhnal ze statku, aby ho víc nehněvala. Napůl odřená koza vběhla do lesa a tam se schovala v liščí noře.
Liška přišla brzy domů a velmi se zhrozila, když tam bylo tak podivné zvíře, které předtím nikdy neviděla. V té tmě kozu nepoznala.
„Kdo je to v mé ložnici?“ volá dovnitř.
„Já, koza rohatá, napolo odřená. Nikoho sem nepustím, každého potrkám,“ odpověděla koza.
Liška se lekla hlasu a couvala zpátky. Smutná sedla nedaleko díry a přemýšlela o nenadálé události. Tu vidí před sebou škvora v zemi se vrtat a mrzutá ho odhodila prackou od sebe.
„Jen se na mě nehněvej a pryč mě neodhazuj, možná že bych ti mohl od tvé mrzutosti pomoct!“ ozval se červíček.
„Když si sama nevím rady, jak bys mi, ty bídný červíčku, mohl pomoci?“ rozmrzela se liška.
„Já vím, že tě mrzí to zvíře v tvé jeskyni a že si s ním nevíš rady. Tak já tedy půjdu do jeskyně a uvidíš, že hned bude venku.“
Škvor šel do díry, vlezl koze do ucha, kousl ji a ta v rychlosti utíkala z díry ven. Teď teprve liška viděla, že je to jen obyčejná koza, a dala koze pořádně za vyučenou.
Když by si koza tolik nevymýšlela, mohla se pást u sedláka spokojeně a napořád. Tak se celá polámaná musela spokojit s bodláčím a tvrdou trávou na kraji lesa.
Jeden uhlíř šel do lesa pálit uhlí a potkal medvěda s divokým prasetem. Medvěd praví uhlířovi: „Milý uhlíři, nedá se nic dělat, mám hlad, musím tě sníst.“
A uhlíř mu povídá: „No co, medvěde, já se ti neubráním. Já jsem jenom sám a vy jste na mě dva. Ale mám svůj oběd, nech mě, ať se naposledy naobědvám.“
Uhlíř měl chléb a vepřovou klobásku, jedl a hodil medvědovi taky kousek té klobásky. Medvěd ji chytl do tlamy a pravil: „Jeeej! A kde tady ty kořínky rostouuuuu?“
Uhlíř povídá medvědovi: „Já bych ti pověděl, ale nesmím, slyšelo by to prase, tvůj kamarád!“
Medvěd praví: „Jenom pověz a nic se neboj!“
Uhlíř odpoví: „Z prasete se dělají takové kořínky!“
Medvěd prase popadl, a hned ho svými tlapami roztrhal a praví uhlíři: „Teď mi udělej ty kořínky!“
Uhlíř povídá: „Milý brachu, to nejde jen tak. Musí k tomu být oheň a hrnec. A já jsem teď špinavý, musím se trochu umýt, aby se ti to neprotivilo a chutnalo ti!“
Medvěd na to: „Jdi a umyj se!“
Uhlíř se umyl, ale zase se neměl jak utřít.
Povídá Medvědovi: „Půjč mi svoji kůži, abych se do ní mohl utřít!“
Medvěd k němu přistoupil a uhlíř se utřel.
Liška, medvědova kmotřenka, šla pro hrnec, a vlk medvědův kmotřenec, skládal oheň. Uhlíř začal kácet veliký buk na dřevo. Jak ho trochu naštípal, měl v něm klín a pravil medvědovi: „Ty jsi tak silný, strč do buku svoje tlapy a pomáhej, ať ho roztrhneme.“
Vlk povídá medvědovi: „Dej si pozor! Uhlíř je šelma, ať ti něco neudělá!“
Ale medvěd na jeho řeč nic nedbal a jen pomáhal, co mohl, aby měl brzy ty slíbené vepřové kořínky.
Uhlíř vyrazil z kmene klín a medvědovy tlapy zůstaly zaseknuté v buku. Medvěd křičel: „Štípe, Štípe!“ Ale uhlíř pravil: „No počkej, počkej, jenom pomáhej!“ vzal klacek a bil medvěda hlava nehlava.
Vlk se nedovážil něco dělat a jen z dálky volal: „Dobře jsem ti, medvěde, radil, aby sis dával pozor na uhlíře, že je to šelma. Také mne by mohl tak vyplatit, jak vyplatil tebe!“ a utíkal pryč.
Liška, která právě přinesla hrnec, viděla, jak její kmotr dostává co proto, nechala hrnec hrncem a utekla taky.
Uhlířovi zůstalo celé prase a udělal si z ní vepřových kořínku sám pro sebe.
A medvěd? Dlouho mu trvalo, než se dostal z uhlířový pasti a na ty uhlířovy kořínky neměl už ani pomyšlení.
Bylo takhle jednou jedno stádo koní, které žilo na farmě strýčka Toma. Mezi všemi těmi koni všech různých barev byl i jeden jednorožec, který byl ale velmi smutný, nikdo ho totiž neviděl. Abyste mohli vidět jednorožce, musíte totiž věřit na kouzla, a na ty dnes už nikdo nevěří.
Jednorožec se cítil neuvěřitelně osamělý a toužil po tom stát se obyčejným koněm. Ostatní koně mu to vymlouvali, říkali mu, že být jednorožcem je přece skvělé, vždyť je to mytický tvor! Jednorožci to však bylo jedno, když viděl, jak se farmář věnuje ostatním koním a jeho přehlíží, byl z toho smutný.
Jednoho dne se strýček Tom rozhodl pozvat k sobě na farmu svou neteř Emu. Ta byla moc ráda, milovala zvířátka, a hned jak to šlo, se vydala za strýčkem na návštěvu. Jelikož byla Ema ještě dítě, na kouzla stále věřila. Když jí strýček prováděl svou farmou, byla naprosto unešená. A co teprve, když došli ke koním, kde viděla toho krásného sněhově bílého jednorožce se zlatým rohem! Strýček jí říkal, že má jen moc bujnou fantazii, že jednorožci neexistují. Ema ale věděla, co vidí.
Tajně jednorožce každou noc navštěvovala a postupně se z nich stávali přátelé. Jednorožec byl nesmírně šťastný, konečně ho někdo viděl a přátelil se s ním! Zářil díky tomu víc než kdy dřív a byl rád za to, že je jednorožcem. Už se nechtěl stát koněm, protože být jednorožec je přece něco výjimečného!
I když se Ema musela vrátit domů, strýčka Toma, a samozřejmě jednorožce dál navštěvovala. Pojmenovala ho Snížek a brzy se z nich stali přátelé na celý život.
V hlubokém lesíku, plném dubů a javorů, žila rodinka Bodlinkových- maminky, tatínka a popleteného Honzíka. Proto, když ho maminka posílala pro ostružiny nebo lesní jahody, mu vždy kladla na srdce:
„Nechoď dál než ke starému dubu. Tam začíná houština, a v té se snadno ztratíš.“
„Co jsi říkala, mami? Jo, už vím, nejdále k tomu starému stromu.“ odpovídal Honzík pomateně.
A tak jeden podzim, když si Bodlinkovi začali vytvářet zásoby na zimu, poslala maminka Honzíka pro mravence do polévky.
„Vezmi jich dost, tatínek je teď nenasytný,“ zvolala maminka, „a nechoď…“
„A nechoď dál než k tomu starému stromu. Já vím, mami, já vím.“ skočil jí do řeči Honzík a vydal se na cestu.
V košíčku měl asi 20 mravenců, když míjel starý dub a hlavě mu svitlo: „Co mi to jen maminka říkala? Něco o starém dubu,“ zamyslel se Honzík, „asi to, že za ním je mravenců nejvíce.“ A prošel kolem něho do houštiny.
A tak chodil po houštině, a když jich měl v košíčku asi 50, rozhodl se vrátit zpátky.
„Kudy zpátky?“ pomyslel si Honza, „tady je cestička, tou půjdu.“
Ale ušel několik metrů a zjistil, že houštinu kolem sebe čím dál méně poznává. Začalo se stmívat a Honzík se začal bát.
S přicházející tmou si začali dělat starosti i maminka s tatínkem a vydali se Honzu hledat.
„Haló, Honzíku! Ozvi se nám,“ chodili po lese a maminka už si utírala slzy.
„Zkusíme jít do houštiny, tak se ten náš kluk jistě ztratil,“ rozhodl tatínek.
A tak prolézali houštinu, když v tom uslyšeli známé volání.
„Mami, tati! Tady jsem!“
„Ty náš popleto,“ objala maminka Honzíka.
„Mami, já ti chtěl donést co nejvíc mravenců, a tak jsem šel do houštiny za starý dub.“ vysvětlovat Honzík.
„Ale to vám slibuju, mami a tati, nikdy víc už za starý dub nepůjdu!“